O knize: 2012 / V románu „Tady žiju jen já“ se prolínají dvě současně existující reality. Jedna je utkaná ze sovětských pohádek 20. a 30. let. Tady v kouzelném městě Leningrad žije rudoarmějec Petr, tady je moudrý Lenin, kočky a Iljič tráva. Občanská válka se zde mění v mýtické plátno fantasmagorie, grotesky a vizionářství – avšak bez sebemenšího podílu dnes módní postmoderny. Tady není místo pro nyní oblíbenou ironii – vše je tak vážné, jak to v pohádce může být. Tato pohádka je ale o válce Jiná realita, ve které bude i místo pro válka, byť falešná - naše podmíněná doba, kde žije další Petr, typický petrohradský osamělý intelektuál, dítě post-. informační společnosti. Stalo se, že Peter dostane práci v „Muzeu prachu“ - bytě sovětského básníka Juliana Feicha, který zemřel v Leningradu během obléhání. A jedné noci se v sobě najednou objeví dvě reality a je těžké pochopit, kde je sen a kde realita. V sérii bizarních obrazů a nestálých vizí se Peter stává rudoarmějcem Petrem a celý svět se mění v Leningrad. Mystický realismus románu je o kreativitě, pohádkách a nevýslovné síle tvůrčí mysli. Toto je příběh o ruském nevědomí, které nemůže existovat bez hrdinství života a smrti. A také o ponurém a tajemném Petrohradu, v němž se fikce snoubí s realitou. Možná by Boris Vian napsal takový román, kdyby se narodil v Petrohradě. Nebo Boris Lavreněv, kdyby žil v 21. století.